TAKOVÝ BĚŽNÝ DEN
Miška
Ráno jsme i dnes zahájily rozcvičkou. V sirotčinci jsme dnes zastihli i ranní krmení. Ani bych se nenadála, jak jsou Tom a Michal šikovní u krmení batolátek. Mě to stále táhne k těm mladším dětem. Jsou roztomilé a potřebují tolik lásky. Je mi jich hrozně líto, protože vím, že nedostávají tolik pozornosti, kolik by skutečně zasluhovaly. Dneska jsem se snažila všechny fotit, ale fotka nevystihuje ani zdaleka skutečnost.
Čím déle tady trávím čas, tím více si začínám uvědomovat i negativa a deficity v péči. Malá miminka okolo 4 měsíců příjmají pevnou kašovitou stravu. Menší batolátka se už od 7. - 9. měsíce učí jíst samy. Vlastně od doby, co dokáží samy sedět opřeny o nějakou opěru. Na takové samo krmící se děti je opravdu žalostný pohled. Usilovně se snaží trefit velkou lžičkou do své malé pusinky. Jsou z toho pobrindané od krku až pod oči. Brečí a vychovatelky, ve snaze je to naučit, kormidlují jejich lžíci. Bohužel v takové rychlosti, že pouze půd sebezáchovy je nutí k tomu, aby slízli se lžíce alespoň část stravy než se jim celá rozptýlí od obličeje až po krk. Přebalování frčí jak na běžícím pásu. Zásyp je tady téměř cizí slovo. Po té, co dítko udělá poklad na dno svého nočníku, je zabaleno do plének bez jakéhokoliv zvláštního utírání. Všechno se tu odehrává univerzálně a úsporně. Není čas řešit evropské standardy; tohle je prostě Afrika. Člověk si uvědomuje, co se doma poskytuje dětem, a co mají děti tady. Ale ve skutečnosti jsou to 2 extrémy. Doma je to až přežranost - absolutní nadbytek a tady bída - absolutní nedostatek. Na obou stranách je, co zlepšovat.
Na druhou stranu: na africké poměry je tento sirotčinec perfektní. Sestry se opravdu snaží. Jsou na děti milé a oslovují je jmény. Odvádějí poctivou práci, i přes její fyzickou a psychickou náročnost. Je tu cítit i lásku, ale není tu na to čas.
Dneska jsme si udělali dlouhý oběd, v duchu dalších příprav a plánování pracovní i cestovatelské části. Zítra už odjíždíme do Mahanga. To mě zaskočilo, nečakala jsem, že budu mít už takmálo času na své "broučky". Nikam se mi nechce jet, už teď se mi stýská. Budou mi chybět, už je nikdy takhle neuvidím. Přirostly mi nadobro k srdci.
Večer po práci v sirotčinci jsme konečně odchytli pana ředitele abychom probrali pár otázek k sirotčinci. O stavu sirotčince, o personálu, o aktivitách, o dobrovolnících. Taky jsme chtěli probrat s lékaři jedno s dětí s nápadně velkou hlavu. Bohužel se potvrdilo naše podzření, že má hydrocephalus - stále se zvětšující hlava. Jestli Wilberta neoperjí v Dar es Salamu, umře. Dar es S. je přes 1000 km daleko a operace stojí 10 000 Kč. Je bolestivé, když si musí člověk položit otázku, jestli zachrání jedno dítě s hydrocephalem nebo 10 dětí s podvýživou. A to se nejedná o anonymní osoby. Na jedné straně je Wilbert na druhé je např. Martha, Agy, Sabina, Samuel....
Žádné komentáře:
Okomentovat