Tomáš:
Je neděle ráno a spolu se sestrami vyrážíme do Igurusie na mši. Musíme nejříve motorkou do Mswimswi a pak daladala. Mše byla jako obvykle dlouhá a plná zpěvu, tance a povídání o věcech, o kterých se mohu jen domýšlet. Po mši jsme se stavili za knězem na oběd a u této příležitosti jsem ho poprosil, jestli by nebyl ochoten zajet častěji do Mahanga sloužit mši. Nedělní katecheze tam sice jsou, ale přítomnost kněze a sloužení mše by povzbudila místní křesťanskou komunitu, o kterou se nadále chceme při realizaci našich projektů v Mahangu opírat. Kněz Godfried mi dal své slovo a domluvili jsme se, že až přijedou do Mahanga i ostatní dobrovolníci, uděláme tam společnou slavnost. Na zpáteční cestě do Mahanga jsme koupili dřevěné uhlí, které se v okolí misijní stanice nedalo koupit.
Když jsem dojel na misijní stanici zjistil jsem, že mi pod nosem odjel na internát Elieza, takže žádné jeho fotky a videa domů nepřivezu, protože bude mimo reálný dosah. Hodně mě to mrzelo, opět se mi potvrdilo, že každou informaci je potřeba na několika místech ověřit. Bylo mi totiž řečeno, že má odjet až v pondělí. Nedá se nic dělat, příště.
Odpoledne mě babu vzal za starcem Grubem a požádal nás pomoc pro něj. Grube je nemocný, sotva chodí a žije v hrozných podmínkách, spí jen na pytli v malé polorozpadlé chatrči a nemá žádné příbuzné ani prostředky, aby si zajistil obživu. Slíbil jsem, že uděláme, co bude v našich silách. Počítám, že mu uděláme postel, koupíme matraci a dáme nějaké základní finanční prostředky na přežití.
Večer jsem se šel při západu slunce projít ke stavbě sirotčince a na základech druhého jsem přemýšlel o budoucnosti celého projektu Mahango. Člověku se v hlavě honí spousta myšlenek o tom, jak pokračovat, jak zajistil materiální zázemí a vhodný způsob výchovy dětem, o které se staráme. Chtěl bych více zapojit do projektu lidi v okolí, vytvořit kolem sirotčince komunitu lidí, kteří budou pro děti vhodnými vzory, které budou chtít následovat. Je zřejmé, že nemůžeme celou výchovu nechat jen na sestrách, ale že musíme zapojit také mužské vzory a jejich rodiny, aby děti vyrůstaly ve zdravém prostředí.
Miška
Přede mší jsme stihli snídani a ustrojeni jsme se vydali do blízkého kostelíka. Je to krásný velký a velmi vkusný chrám. Když začal zpívat sbor, byla celá naše skupina dobrovolníků nadšená. Nechyběly bubny ani tradiční chrastítka, k našemu překvapení hrály i elektronické varhánky. Z každého okamžiku bohoslužby číšela nevšednost a bezprostřednost. Bylo to zcela odlišné od toho nač jsme doma zvyklí.
Rastiho i v tento sváteční den čekala práce. Když se jedná o takovou službu, není odpočinku. Přestože měl být den volna, lidé chodili za bílým lékařem z velkých dálek - nešlo je poslat bez léčení zpět.
Rastimu opět pomáhala sestra Flóra, a proto jsme se ještě před obědem vydali na výlet do Kisa. Mým úkolem bylo nafotit zde opravu třídy financované z projektu Škola škole. Kisa je živé křesťanské místo v horách. Na místní misijní stanici jsme narazili na partu starších amerických dobrovolnic. Navzájem jsme se podělili informacemi o našich projektech. Je zaujala naše práce pro sirotky a my jsme obdivovali jejich nasazení pro hledání vody v Kisa. Přesto, že mají skvělé kontakty na levné vrtače sudní, nepodařilo se jim v kamenitém horském terénu na vodu natrefit. Rastiho i zde čekalo léčení. Pár odvážlivců jako je Jakub a naše setřičky Gabča a Zuza se k němu přidali. Je to totiž leprová oblast. Postižení přicházeli s takovým poškozením, že se obyčejným lidem z toho dělalo seriózně špatně. Běžně byly vidět ruce i nohy bez prstů. Většina dobrovolníku se přidala k Lukášovi, kterému se podařilo navázat kontakt s místními dětmi. Začalo to nevinným rozdáváním bonbónků třem pokukujícím dětem a končilo to povykujícím dětským davem, řádícím, zpívajícím a hlavně pískajícím. Jakub sebou vezl přes půl světa hromadu píšťalek, které rozdával dětem kudy chodil. A v Kisa také zanechal svou stopu:-). Děti v Kise jsou úžasné, nejen roztomilé jako kdekoliv jinde, ale také velmi hodné a pozorné, skromné a obzvláště vděčné. Jedna roztopmilá, byť trošku zpomalená holčička, byla tak nadšená tím, že jsme ji pověsili na krk Jakubovu píšťálku, že sundala ze svého krku modrý ruženec a darovala mi ho. Bylo to pro mě dojemné a pocítila jsem obrovskou radost. Myslím si, že na tuhle holčičku nikdy nezapomenu. Ve večerních hodinách jsme v Kise navštívili dům jednoho vážně leprou postiženého starce. Byl v takovém zuboženém stavu, že se mi to nechce ani popisovat. Odlehčit jeho situaci se pokusil doktor Rasti a další dobrovolníci - přispěli mu nějakou částkou na potřebné léky k tlumení bolesti a na jídlo. Vyléčení bylo v tomto případě beznadějné. Děti nás provázely i k tomuto místu. Rozhodli jsme se jim rozdat nějaké vitamínky. Bylo až nepochopitelné, že při rozdávaní vitamínu se přiznali a¨sami od sebe ti, kteří už jeden dostali. My jsme si je nedokázali pamatovat a přesto na to nehřešily. S ímhle jsem se ještě u afrických dětí nesetkala. Gabča F. darovala jednomu klukovi jablko. nejdříve s ním někam odběhl, jakoby si ho chtěl nechat sám pro sebe, ale pak se pvrátil a ukosoval z něj části a rozdával je svým kamarádům. Už jsem něëměla na to slov - a to ještě nebylo všechno. Cestou k autu nám chtěli všem nést zavazadla. Bohužel mě nenapadalo nic lepšího než primitivní podezírání, že nám je chtěji šlohnout. opak byl pravdou, byly skutečně pozorné. Všimli si za pár kroků, že si gabka F. nachytala na gatě bodláčí a ony ho beze slova zaš¨čly obírat z jejich nohavic. Při odjezdu nám chtěly dokonce vrátit i hračky které jsme jim darovali. A když jsme jim je dávali zpět ještě slušně opakovaly otázku, jestli si je mohou vážně nechat. Byla jsem velmi překvapena jejich chováním, oparavdu mě dostaly. Byly skutečně jedinečné - jedinečně nádherné.
Žádné komentáře:
Okomentovat