Cesta do Balali a Mahanga (Tomáš)
Ráno po snídani jsem opustil ostatní členy výpravy a vydal se za svým hlavním úkolem na této cestě, totiž na cestu za sirotky, kteří jsou ve většině případů rozmístěni až do dostavby velkých sirotčinců na různých místech v regionu Mbeya. Spolu se mnou odjel také Martin, aby se co nejdříve dostal do Mahanga a mohl začít svůj výzkum pro diplomovou práci na téma zjišťování příčin rurální chudoby v jižní Tanzánii. Na cestě mě doprovázela matka představená (mama mkuu) a věčně usměvavý řidič Deo.
Naše první kroky směřovaly do Balali, kde sídlí "district officer", tedy představitel státu v oblasti, kde působíme a stavíme sirotčinec. Chtěl se setkat s námi a s matkou představenou. O této návštěvě lze říci snad jen to, že pan státní ouřada byl milý člověk, vyjadřoval mnoha způsoby, jak si váží naší práce, a že ji chce pomáhat rozvíjet. Nic bližšího jsme se nedověděli a když ho matka představená s prosebným a pokorným pohledem poprosila, jestli by nebyl ochoten osobně zaštítit otevření jednoho sirotčince, zatímco druhý by byl pod záštitou biskupa, odpověděl, že bude lepší, když budou oba pod záštitou biskupa. Poslední kapkou byla otázka Martina, na míru inflace v Tanzánii, na kterou jsme nedostali odpověď. Celkový dojem, který si z Balali odvážím je, že na stát se spoléhat v Tanzánii skutečně nechci.
Seznámení s nemocnicí v Igogwe (Miška)
Po dvou dnech cestování vlakem, letadlem, autobusem, autem jsme se konečně vyspali v horizontální poloze. První noc v Africe jsme strávili v horské vesnici Igogwe, která se pro nás stala základnou na několik nadcházejích dní.
Po výborné snídani a po odjezdu Toma a Martina se všichni ostatní členové výpravy (Rasti, Michal, Jakub, Lukáš, Mária, Gabka, Pavla, Zuzka, Gabča a já) účastnili vstupní vizity v nemocnici. Měli jsme možnost vidět nejlepší nemocni v regionu Mbeya a přesto se toto místo nedá na první pohled srovnat s žádnou nemocnicí u nás. Mě, jako zdravotnického laika, nejdřív zaujala absence bílé barvy - pro naše nemocnice tak typické. Stěny byly žluté a smetanové, nebyly tu kachle, prostěradla byla zelená nebo barevná a úbory sester byly také zelené. Bílá zůstala lékařům a zdravotním asistentům. procházeli jsme pokoje a viděli první nemocné. Spoustu lidí mělo HIV, taky tu byli pacienti s TBC. Zaujali mě posedávající na zatravněných terasách uprostřed nemocničních budov. Dozvěděli jsme se, že to jsou příbudzní nemocných. Příbuzní se o své nemocné starají i v průběhu jejich léčení - pomáhají jim zřejmě se stravováním, hygienou či praním... Během vizity nemocnice jsme navštívili součást komplexu, kde se nachází sirotčinec pro děti od 0 do 2 let. Myslím, že srdce nás všech se na okmžik zastavila, když jsme viděli 10 batolících se dětí na trávníků, pár cupitajících k nám, dalších 15 batolátek v postýlkách a několik malých nemluvňátek. Celkově něco přes 30 dětí. Jejich roztomilé tvářičky a hluboká očka nám doslova zamotala hlavy.....takže jsme zcela zapoměli na pokračování prohlídky nemocnice. Děti nás očarovaly natolik, že jsme se k nim vraceli pak v každé volné chvilce, co jen to šlo.
Po obědě jsem se všichni odebrali k roztřiďování léků a vytvoření tzv. malé lékárny ze zásob dovezených z ČR. Jednalo se o léčiva, které nashromáždil člen výpravy - lékař, Doc. Maďar - pro všechny známy jako Rasti (o.s. International Humanity). O efektivní a logické zatřídění léku se postaraly naše zdravotní sestřičky Gabča a Zuza. A léčení mohlo začít. Rasti měl plné ruce práce, protože se lidé velmi rychle dověděli, že přijel bílý doktor a bude léčit zadarmo. Naštěstí mu k ruce byla velmi schopná pomocnice - řeholní sestra Flóra, zdravotní asistent, pro Afričany něco jako doktor.
Seznámení s nemocnicí v Igogwe (Miška)
Po dvou dnech cestování vlakem, letadlem, autobusem, autem jsme se konečně vyspali v horizontální poloze. První noc v Africe jsme strávili v horské vesnici Igogwe, která se pro nás stala základnou na několik nadcházejích dní.
Po výborné snídani a po odjezdu Toma a Martina se všichni ostatní členové výpravy (Rasti, Michal, Jakub, Lukáš, Mária, Gabka, Pavla, Zuzka, Gabča a já) účastnili vstupní vizity v nemocnici. Měli jsme možnost vidět nejlepší nemocni v regionu Mbeya a přesto se toto místo nedá na první pohled srovnat s žádnou nemocnicí u nás. Mě, jako zdravotnického laika, nejdřív zaujala absence bílé barvy - pro naše nemocnice tak typické. Stěny byly žluté a smetanové, nebyly tu kachle, prostěradla byla zelená nebo barevná a úbory sester byly také zelené. Bílá zůstala lékařům a zdravotním asistentům. procházeli jsme pokoje a viděli první nemocné. Spoustu lidí mělo HIV, taky tu byli pacienti s TBC. Zaujali mě posedávající na zatravněných terasách uprostřed nemocničních budov. Dozvěděli jsme se, že to jsou příbudzní nemocných. Příbuzní se o své nemocné starají i v průběhu jejich léčení - pomáhají jim zřejmě se stravováním, hygienou či praním... Během vizity nemocnice jsme navštívili součást komplexu, kde se nachází sirotčinec pro děti od 0 do 2 let. Myslím, že srdce nás všech se na okmžik zastavila, když jsme viděli 10 batolících se dětí na trávníků, pár cupitajících k nám, dalších 15 batolátek v postýlkách a několik malých nemluvňátek. Celkově něco přes 30 dětí. Jejich roztomilé tvářičky a hluboká očka nám doslova zamotala hlavy.....takže jsme zcela zapoměli na pokračování prohlídky nemocnice. Děti nás očarovaly natolik, že jsme se k nim vraceli pak v každé volné chvilce, co jen to šlo.
Po obědě jsem se všichni odebrali k roztřiďování léků a vytvoření tzv. malé lékárny ze zásob dovezených z ČR. Jednalo se o léčiva, které nashromáždil člen výpravy - lékař, Doc. Maďar - pro všechny známy jako Rasti (o.s. International Humanity). O efektivní a logické zatřídění léku se postaraly naše zdravotní sestřičky Gabča a Zuza. A léčení mohlo začít. Rasti měl plné ruce práce, protože se lidé velmi rychle dověděli, že přijel bílý doktor a bude léčit zadarmo. Naštěstí mu k ruce byla velmi schopná pomocnice - řeholní sestra Flóra, zdravotní asistent, pro Afričany něco jako doktor.
Žádné komentáře:
Okomentovat