Návštěva kostelíku, zadání zakázky na strop
Tomáš:
V sobotu dopoledne jsem se šel podívat do kostelíku, jehož přestavba za naší finanční spoluúčasti skončila minulý rok. Doprovázel mě Ayubu a Martin. Pro klíč jsme museli za naším přítelem Edgarem, který nás pak doprovázel. Zajímalo mě především, co udělali s obrazem a řezbou, které jsme poslali křesťanům v Mahangu po matce představené při příležitosti její návštěvy v ČR. Bohužel neudělali nic zvláštního, vlastně řešili věc "po africku", plátno připevnili bez zarámování na stěnu a řezba byla místo na oltáři pověšená na náhodném hřebíku přední zdi. Vysvětlil jsem co s řezbou a domluvili jsme se, že za našeho pobytu uděláme obrazu rám se sklem, aby ho neničila vlhkost. Edgar je moc príma člověk, jediný problém v komunikaci s ním je, že neumí anglicky. Svou dosti omezenou svahilštinou jsem se mu snažil vše vysvětlit a navíc jsem potřeboval, aby za mnou poslal večer do malého sirotčince stolaře, který v něm udělá strop, aby se omezilo přehřívání vnitřního prostoru v místnostech. Pouze vzhledem k tomu, že stolař večer přijel, mohu soudit, že mi Edgar rozuměl... co si při tom ale myslel, raději ani nechci vědět. Odpoledne jsem poslal Martina, aby za doprovodu Chacheho zajeli koupit roztok proti termitům. Ty malé potvory se pustily do oken od školky, a náramně jim šmakujou. Já jsem odpoledne vyplňoval formuláře, fotil a natáčel videal s Amrim a s Neemou, protože po víkendu vyrážejí na školní internáty a už se s nimi nesetkám.
První vaření kaše
Miška
Ráno se vstávalo poměrně brzo, byla potřeba uvařit kaši pro děti - jednalo se o kojeneckou stravu v prášku dovezenou od sponzora z ČR. Nikdo z nás nemá doma miminko, takže jsme skoro nevěděli jak na to:-). Základem bylo sehnat velký hrnec. Ale kde? V našem ubytovacím zařízení to nebylo možné, poslali nás do nemocniční kuchyně. Tam už byl provoz v plném proudu, pod třemi obrovskými kotly plápolal oheň a vařila se na nich voda. Zkoušeli jsme s místní kuchařkou navázat kontakt, ale pouze se slovíčky: Habari za asubuhi (dobré ráno), maji ya moto (horká voda) a asante (děkuji), jsme si nevystačili. Naštěstí procházející řeholní sestra se znalostí angličtiny zachránila situaci. Dostali jsme 10 l horké vody a hrnců kolik jsme chtěli. Po snídani jsem se dali do toho: kluci připravili pod okny ošetřovny stůl a začalo se "vařit". Vlastně se, zhruba do 40 ° vody sypaly za stálého míchání kašičky. V Afrických poměrech se zkrátka návod k přípravě nedal dodržet - navzdory upozornění protřepat, nemíchat, jsme neměli jinou šanci - zkuste protřepávat 10 litrů kaše:-).
Byli jsme netrpěliví a zvědaví, jak asi ta naše česká specialita bude dětem chutnat. Avšak po prvních pokusech se dostavilo zklamání, děti vraceli nedopité kelímky a velice útrpně se tvářily, když jsme je přemlouvali ať tu kaši vypijí. Nic se nedalo dělat, museli jsme změnit taktiku. Zkrátka se bude říkat, že je to zdravé, což taky bylo. Tyhle vesměs podvýživené děti potřebovaly nějak nastartovat organismus a kašičky plné vitamínů a minerálu byly k tomu jak stvořené. I přesto nám hodně kašičky zůstalo. Zbytek kaše jsme odnesli do nemocnice a rozdělovali jsme ji mezi hospitalizované děti a taky zůstalo i pro sirotčinec. V sirotčinci to dostali starší děti namixované s obvyklou kaší. Někteří se potom mohli utlouct a jiní to do sebe vyloženě tlačili. Krmila jsem malou Marii a to nebylo snadné. Nechtěla pozřít ani sousto. Nakonec do sebe dostala pár lžiček, takže doufám, že ji to pomohlo.
Odpoledne směřovaly mé kroky zase do sirotčince, tentokrát mě uchvátil pokojík s malými batolátky. Bylo jich tam asi 15, leželi jeden vedle druhého na koberci pod oknem. Už ten pohled na ně mě dojímal. Pobrukovali si, kňourali. Někteří vykřikovali a jiní plakali. Po té co jsem vešla do místnosti a začala s nimi švítořit, přestaly plakat nebo se dokonce začly smát - zkoumaly, jaký to cizinec za nimi přišel. Byly tak zvědavé a tak soustředěné, doslova plnými doušky vychutnávaly, že mají něčí pozornost.
K večeru jsem zaskočila za Gabču a Zuzku v ordinaci, už jsem pochopila, co je paracetamol, takže mi to svěřily:-). Rasti tam měl opět plné ruce práce. Každý příchozí si nesl s sebou svůj životní příběh a ve většině případů s dramatickým spádem. Dojal mě příběh paní, která třesoucí se přišla v doprovodu své sestry. Rasti diagnozoval parkinsonovu chorobu v kombinaci s psychyckými potíži. Matka šesti dětí, vdova. Přišla pěšky 10 km a čekala na vyšetření celé odpoledne. Když ji Rasti nabídl odvoz domů autem, řekla, že bydlí tam, kde to pro automobily není dostupné. Příjde mi to neuvěřitelné, v takových situacích mi nejen dochází slova, ale na okamžik se zastaví i myšlenky......
V sobotu dopoledne jsem se šel podívat do kostelíku, jehož přestavba za naší finanční spoluúčasti skončila minulý rok. Doprovázel mě Ayubu a Martin. Pro klíč jsme museli za naším přítelem Edgarem, který nás pak doprovázel. Zajímalo mě především, co udělali s obrazem a řezbou, které jsme poslali křesťanům v Mahangu po matce představené při příležitosti její návštěvy v ČR. Bohužel neudělali nic zvláštního, vlastně řešili věc "po africku", plátno připevnili bez zarámování na stěnu a řezba byla místo na oltáři pověšená na náhodném hřebíku přední zdi. Vysvětlil jsem co s řezbou a domluvili jsme se, že za našeho pobytu uděláme obrazu rám se sklem, aby ho neničila vlhkost. Edgar je moc príma člověk, jediný problém v komunikaci s ním je, že neumí anglicky. Svou dosti omezenou svahilštinou jsem se mu snažil vše vysvětlit a navíc jsem potřeboval, aby za mnou poslal večer do malého sirotčince stolaře, který v něm udělá strop, aby se omezilo přehřívání vnitřního prostoru v místnostech. Pouze vzhledem k tomu, že stolař večer přijel, mohu soudit, že mi Edgar rozuměl... co si při tom ale myslel, raději ani nechci vědět. Odpoledne jsem poslal Martina, aby za doprovodu Chacheho zajeli koupit roztok proti termitům. Ty malé potvory se pustily do oken od školky, a náramně jim šmakujou. Já jsem odpoledne vyplňoval formuláře, fotil a natáčel videal s Amrim a s Neemou, protože po víkendu vyrážejí na školní internáty a už se s nimi nesetkám.
První vaření kaše
Miška
Ráno se vstávalo poměrně brzo, byla potřeba uvařit kaši pro děti - jednalo se o kojeneckou stravu v prášku dovezenou od sponzora z ČR. Nikdo z nás nemá doma miminko, takže jsme skoro nevěděli jak na to:-). Základem bylo sehnat velký hrnec. Ale kde? V našem ubytovacím zařízení to nebylo možné, poslali nás do nemocniční kuchyně. Tam už byl provoz v plném proudu, pod třemi obrovskými kotly plápolal oheň a vařila se na nich voda. Zkoušeli jsme s místní kuchařkou navázat kontakt, ale pouze se slovíčky: Habari za asubuhi (dobré ráno), maji ya moto (horká voda) a asante (děkuji), jsme si nevystačili. Naštěstí procházející řeholní sestra se znalostí angličtiny zachránila situaci. Dostali jsme 10 l horké vody a hrnců kolik jsme chtěli. Po snídani jsem se dali do toho: kluci připravili pod okny ošetřovny stůl a začalo se "vařit". Vlastně se, zhruba do 40 ° vody sypaly za stálého míchání kašičky. V Afrických poměrech se zkrátka návod k přípravě nedal dodržet - navzdory upozornění protřepat, nemíchat, jsme neměli jinou šanci - zkuste protřepávat 10 litrů kaše:-).
Byli jsme netrpěliví a zvědaví, jak asi ta naše česká specialita bude dětem chutnat. Avšak po prvních pokusech se dostavilo zklamání, děti vraceli nedopité kelímky a velice útrpně se tvářily, když jsme je přemlouvali ať tu kaši vypijí. Nic se nedalo dělat, museli jsme změnit taktiku. Zkrátka se bude říkat, že je to zdravé, což taky bylo. Tyhle vesměs podvýživené děti potřebovaly nějak nastartovat organismus a kašičky plné vitamínů a minerálu byly k tomu jak stvořené. I přesto nám hodně kašičky zůstalo. Zbytek kaše jsme odnesli do nemocnice a rozdělovali jsme ji mezi hospitalizované děti a taky zůstalo i pro sirotčinec. V sirotčinci to dostali starší děti namixované s obvyklou kaší. Někteří se potom mohli utlouct a jiní to do sebe vyloženě tlačili. Krmila jsem malou Marii a to nebylo snadné. Nechtěla pozřít ani sousto. Nakonec do sebe dostala pár lžiček, takže doufám, že ji to pomohlo.
Odpoledne směřovaly mé kroky zase do sirotčince, tentokrát mě uchvátil pokojík s malými batolátky. Bylo jich tam asi 15, leželi jeden vedle druhého na koberci pod oknem. Už ten pohled na ně mě dojímal. Pobrukovali si, kňourali. Někteří vykřikovali a jiní plakali. Po té co jsem vešla do místnosti a začala s nimi švítořit, přestaly plakat nebo se dokonce začly smát - zkoumaly, jaký to cizinec za nimi přišel. Byly tak zvědavé a tak soustředěné, doslova plnými doušky vychutnávaly, že mají něčí pozornost.
K večeru jsem zaskočila za Gabču a Zuzku v ordinaci, už jsem pochopila, co je paracetamol, takže mi to svěřily:-). Rasti tam měl opět plné ruce práce. Každý příchozí si nesl s sebou svůj životní příběh a ve většině případů s dramatickým spádem. Dojal mě příběh paní, která třesoucí se přišla v doprovodu své sestry. Rasti diagnozoval parkinsonovu chorobu v kombinaci s psychyckými potíži. Matka šesti dětí, vdova. Přišla pěšky 10 km a čekala na vyšetření celé odpoledne. Když ji Rasti nabídl odvoz domů autem, řekla, že bydlí tam, kde to pro automobily není dostupné. Příjde mi to neuvěřitelné, v takových situacích mi nejen dochází slova, ale na okamžik se zastaví i myšlenky......
Žádné komentáře:
Okomentovat