Sirotci v GALULE a MSHEWE
Tomáš
Ráno jsem se probudil v řeholním domě sester a po ranním čaji jsem se vydal směrem, kterým mi ukázaly, že je rodný dům mamy mkuu. Když jsem se z něj totiž včera přesouval, byla už tma a navíc jsem jel autem. Procházel jsem zvláštní polopustou krajinou, přes hřbitov, mezi baobaby, až jsem došel k domu mamy mkuu. V domě už bylo živo, protože se sem seběhly děti, které potřebují sponzorskou adopci. Máme zde také dva dříve adoptované, o které se stará matka mamy mkuu - Veroniku a Deograciase. Od rána jsme s dětmi seděli, vyplňovali potřebné formuláře, počítali náklady, fotili a natáčeli videa. Výsledek si můžete prohlédnout na našem webu na adrese http://www.bezmamy.cz/adopce-sirotku/.
Když bylo vše hotové, byli jsme hotoví i já a mama mkuu. Sotva se nám pletly jazyky, ale měli jsme dobrý pocit z udělané práce, i když další nás čekala. Z Galuly jsme se totiž přesunuli rovnou do Mshewe, kde čekali další dva sirotci, dívky, které jsou ve formaci, připravují se tedy na to být řeholními sestrami. V Mshewe jsem navíc potřeboval nafotit stávající situaci výstavby laboratoře, kterou finančně podpořil manželský pár z České republiky. Dostavba této nové části je nutná proto, aby celý dispenzář dostal od státu určitý status centra pro danou oblast a začal ho dotovat léky.
Narazil jsem zde tady také na Rastiho a jeho skupinu, která šla zrovna vařit dětskou kaši a šli ji rozdávat dětem do vesnice. Rasti byl samozřejmě v obležení spousty lidí, kteří sem přišli, aby se nechali zdarma ošetřit.
Když se blížil večer vyrazili jsme s mama mkuu zpět do Mbeya. Ve městě mě vyložili v ubytovně, kterou provozují "white fathers". K mému překvapení jsem najednou zahlédl mezi domy známou tvář - paní Miriam Baldýskou a za chvíli jejího muže Pavla, se kterými jsme se setkali před dvěma léty ve Fulneku a později v Praze, když jsme hledali cestu, jak se dostat a pomáhat v Africe. Bylo to hrozně milé a neočekávané setkání, takže jsme do půlnoci probírali misijní činnost v Africe, předávali si zkušenosti a zážitky. No, vlastně to bylo spíše jednostranné předávání, protože jejich mnohaleté zkušenosti jsou studnou moudrosti, ze které rád čerpám a děkuji za ně.
JAK JSME PŘIPRAVOVALY RANNÍ KAŠI SIROTKŮM
Miška
Vstávání v 4:15. Děs, únava, ale motivace pomoci. Bylo tady to ranní vaření výživné kaše pro sirotčinec. Rychle jsme se nachystaly (já, Gabča a Zuzka) a vyrazily na místo činu. Všude byla tma a zavřeno. Všechny tři možné vchody do sirotčince byly uzamčeny. Co teď? Stály jsme před kovovou bránou, v horní části opatřenou ostny. Nejmrštnější z nás - Gabču - jsme vyslaly ať to prostě nějak přeleze. Z dola to nevypadalo tak děsivě, ale věřím, že to ve finále nebyla sranda vystupovat po kovové konstrukci do 2-3 m a pak překračovat ostré kovové hroty. Gabča to zvládla a přivolala kuchařky, které až do teď spaly. Ani jedna neuměla anglicky - my zase svahilsky, takže jsme posunky naznačovaly včerejší domluvu ohledně ranního vaření. Chystaly jsme hrnce a misky, když po dlouhé odmlce ukázala paní na kýbl teplé uvařené kaše. Co bylo špatně? Nepředaly si informaci, že vaříme my nebo zapoměly? To už se nedovíme. Pak nás napadlo, že když včera řekla sestra v 5 hodin zítra, myslela to ve svahilském čase, což by znamenalo 11 hodin našeho času. A tak jsme se odebraly zase na kutě a těšily se na vaření oběda. Bylo to zvláštní nedoruzumění. Kvůli jazykové bariéře a našeho relativně krátkého pobytu zde v Igogwe jsme nedokázali hned všemu porozumět. To budeme muset nechat na naše další dobrovolníky: Márii, Gabku a Lukáše, kteří se zde za 14 dnů zase vrátí.
Po snídani se k nám přidal ještě Michal, vzali jsme kytaru a instantní kaše a zase jsme spěchali za sirotky. Kytara je fascinovala. Já jsem se pustila do stříhání nehtíčků - mají je dlouhé a se spoustou špíny. Některé je mají na nohou už skoro zarůstavé. Většinu dětí to bavilo, ale jiné byly z toho nervózní a bály se. Před 11.hod. nás ošetřovatelky vyzvaly k vaření. Šlo nám to dost pomalu - šterkali jsme kaši v pet láhvích aby neměla hrudky. Kaše se nám povedla, ale vychovatelkám se nelíbila - prý moc řídká. Když však uvážíte, že se jí krmí i 4 měsíční děti - byla hustá až moc. To však nelatí pro africké uvažování. Děti ta kaše také neohromila, přestože byla výborná, slaďoučká. Našli se však i takoví, kteří si přidali. Podařilo se mi tím nakrmit jedno výrazně podvýživené dítě. Sice tu kaši nechtělo, ale zkrátka děti někdy poznají až za čas, co je pro ně skutečně dobré. Odpoledne jsme uvažovali jak naši pomoc pro sirotčinec zefektivnit. Snažili jsme si domluvit schůzku s ředitelem nemocnice, aby nám mohl odpovědět na klíčové otázky. Když se naši andílci vyspinkali, byli jsme tam abychom si s nimi hráli. Blbli jsme a všichni jsme se dobře bavili. Já a Zuzka jsme tam zůstaly až dovečera. Úplně jsme si vychutnávala ten klid, to odlišné proudění času tady uprostřed africké kultury mezi těmi nejzranitelnějšími. Ležela jsem na vyhřátém chodníku sirotčince a na mé hrudi odpočívaly dětičky zaplavené pocitem bezpečí a lásky.
Žádné komentáře:
Okomentovat