Kdo se bojí, nesmí nasednout na motorku (Eliška)

Stopka nějakého úředníka naší práci nás nemůže zastavit a tak pokračujeme dál. Jen se snažíme být méně nápadní, což při naší barvě pleti jde jen ztěží J. V Mahangu (stejně jako v celé Tanzánii) se věci rychle mění a mění se i způsob naší práce tady. Místo putování po našich školách pěšky nebo na kole jako v letech minulých, nasedáme na motorku a podruhé vyrážíme objet školy zapojené do našeho programu. Značně tak zvyšujeme rychlost naší práce. Bylo potřeba zkontrolovat a zaplatit za odvedenou práci. Plníme tašku miliony – ovšem ne miliony korun, ale miliony šilinků J (1 000 tanzánských šilinků je přibližně našich 12 Kč), do batohu balíme odměny do všech škol pro tři nejlepší žáky z každé třídy a vyrážíme. Motorka po cestě často „chcípá“ a my si jen vybíráme příkop, kde zřejmě šipkou přistaneme.

SŠ Jakaya – ZŠ Fulnek

Již před školou nás čeká tank na vodu, který škola podle domluvy zakoupila a dopravila. Cena byla trochu vyšší než byl předpoklad, ale podařilo se nám to doplatit z peněz od soukromého dárce. Výroba lavic z podpory Nadace Penta je v plném proudu. Studenti nás tady překvapili nacvičenou scénkou, ve které probírali špatný stav záchodků (Že by nám chtěli naznačit, kam máme směřovat pomoc v příštím roce?), a blíže těžce popsatelným pochodem „skautů“ s kamennými tvářemi. „Hluboký“ dojem, který v nás tento pochod zanechal v nás přetrvává až do večera, kdy se ho snažíme předvést sestře Epifanii J.

ZŠ Simike – ZŠ Uherský Brod

V okolí Mahanga je stále velmi sucho. Cesty lemuje místo krásně zelených rýžových polí jen suchá zem. Práce na poli má přibližně měsíc zpoždění a už nyní je místním jasné, že cena rýže značně poroste. Pro nás to znamená jedinou výhodu – v období dešťů se do naší školy v Simike většinou brodíme vodou, tentokrát se tam však dostaneme suchou nohou (čehož bychom se pro dobro místních rádi vzdali).

A škola v Simike nás pro překvapila. Práce je hotová  a výborná! Je vidět, že nový ředitel o naši spolupráci stojí a váží si jí. Jedna třída má novou podlahu, omítky a vymalování a dozdili i příčku mezi dvěma třídami, takže se nyní navzájem neruší.  A jelikož mají k dispozici i částku z minulého roku, můžou pokračovat i v opravě sousední třídy. Konečně jedna třída vypadá trochu k světu a ve zdi nejsou (kromě oken) další díry. Celá škola však působí „chatrným“ dojmem a její potřeby daleko převyšují naše možnosti.

MŠ a ZŠ Mahango – MŠ Sluníčko Ratíškovice a ZŠ Újezdec

No to se dalo čekat……samozřejmě je vše perfektně splněno podle domluvy. Rámy oken i s železnými výztužemi a dveře do druhé třídy MŠ  jsou hotové a zapravují se. V jedné místnosti je nová podlaha i omítky a začali i s omítkami vnějšími, na což si sehnali finance z jiných zdrojů. Po našem odměňování nejlepších žáků nám žáci ze 7.ročníku přinesli pro změnu dary pro nás – kasavu, sladké brambory, jedno vajíčko a spoustu limetek. No není radost pohledět na ten svět J?

SŠ Utengule – Nadace Penta

Naše poslední zastávka nebo spíše nejvzdálenější bod naší cesty je Utengule. Polovina lavic je již vyrobená (5 ks i s židlemi). Ředitel nám předkládá návrh stoláře, abychom mu za každou další lavici zaplatili o 10 000 šilinků více J. Nevím, proč byl ředitel překvapen, že jsme návrh nepřijali J.

Z důvodu našich časových limitů a zbytečných problémů školu v ZŠ v Kise a ZŠ Majombo musí zkontrolovat David. V těchto školách se však nemusíme obávat nepříjemných překvapení, spíše naopak.

Žáci, studenti a učitelé ze škol zapojených do našeho projektu posílají VELKÉ DÍKY a pozdravy do jejich partnerských škol v České republice!!!  To, že v daleké zemi žijí lidé, kteří jim nezištně pomáhají, aniž by je znali a něco z toho měli, vzbuzuje úžas a často nedůvěru. Jsme rádi, že je můžeme ujistit, že takových lidí známe v České republice hodně. Díky Vám!!!

Srážka s lidskou blbostí ochromí (Eliška)

V návštěvách našich škol najednou dostáváme stopku. Těžko na dálku popsat, jak v místě velkých potřeb, vděčnosti za pomoc a žádosti o větší podporu narazíte na člověka, který pro naši práci vyžaduje povolení. Najednou se ocitnete v Kafkově světě a jste ochromeni. Neuposlechnutí tohoto „úředníka“ může znamenat i to, že skončíte v rukou místní úplatné policie a konce jsou nepředvídatelné… Naše rádoby vtipná věta „Čím víc pracuješ, tím víc zaplatíš.“ tak může nabýt velkých rozměrů. Bez povolení je i dobrovolná práce zakázána. Růžky vystrkují i vesničané v Mahangu, kteří nechápou naši práci, mají pocit, že jsou znevýhodněni svým  náboženstvím a mimo naši pomoc…. ale problém je spíše v nepochopení. A tak se stále vracíme a stále víc se utvrzujeme 

v potřebnosti vzdělání, ale to je běh na dlouhou trať a lidé tady chtějí výsledky dnes.

Když jste ochromeni, stojíte najednou  před otázkou po smyslu naší práce tady. Když pak ale sedíte v sirotčinci a pozorujete naše „šmudlíky“ (sirotky) a vyměňujete si s nima jednoduché věty nebo jen úsměvy, víte hned, proč tu jste. Téměř na každém kroku tady se setkáte s člověkem, před jehož životním příběhem zůstanete jen bezmocně stát (HIV pozitivní dítě bez rodičů, starý osamělý nemocný člověk bez možnosti obživy, matka s několika dětma v rozpadajícím se domě…), ale i díky Vaší podpoře je tu řada příběhů konkrétních dětí, které nekončí beznadějí, ale mají budoucnost.

ZŠ Galula – partnerská škola ZŠ Dubňany

Před naší stopkou jsme dokončili práci ve škole v Galule. Třída nabyla zcela nové podoby. Podlaha je opravená, udělali nové omítky a vymalovali. Do rámů oken vsadili nová zasklená křídla. O nových oknech mám jinou představu, ale nesmíme zapomínat, kde se nacházíme – i na místní podmínky je to značně odříznutá a těžce přístupná vesnice. Třída má i nové dveře. Opravu zvládli za polovinu daru, takže můžou pokračovat s opravami v další třídě. Pro svou partnerskou školu z Dubňan si připravili dárky – žáci vyrobili koše, rohož, klobouk a metly na zametání, bez kterých se neobejde žádná domácnost tady. Škola v Dubňanech mi musí prominout, ale bohužel se mi to vše nepodaří přepravit do naši republiky L a některými dary tedy potěším náš sirotčinec.

ZŠ Ilenge – partnerská škola ZŠ Dobratice a ZŠ Havířov 

Ve škole v Ilenge jsme nečekali žádné překvapení. Přesto nás šokovali! Práce byla samozřejmě perfektně odvedená. Stavba nové budovy školy je nachystána na zastřešení. Aby však nemuseli kupovat dřevo na krovy, pokáceli v okolí školy všechny velké stromy a připravili se tak i o příjemný stín. Velmi nás ale potěšilo, že již mají nachystané sazenice na výsadbu nových stromků. Protože poděkování jim přišlo pro nás málo, pozvali nás na dvě snídaně ke dvěma učitelkám do jejich domovů a obdarovali nás tradičním masajským oděvem – látou pošitou korálky korálky.

Věci se hýbou i bez nás (Míša)

Po odpočinku u jezera Malawi se vracíme zpět do Mahanga. Trošku jsem měla obavy, jestli se zde něco pohlo i bez nás, ale bylo to zbytečné – POHLO!

Transfer studentů z 1. SŠ na 2.

Francis, Violet, a Aden čekali týden a půl něž jim úřední šiml umožní přestup ze SŠ Utengule vzdálené  7 km od sirotčince na SŠ Jakaya vzdálenou 4 km. Tato formalita by mohla být v jiném světě než tomto skutečně jen formalitou, ale tady jsme v Africe. I kdyby to bylo celé opodstatněné, nic to nemění na tom, že to bylo otravné.  Díky pevným nervům sestry Epifanie se to však povedlo. Pozn.: Nemyslete si, že Francis, Violet a Aden čekali jen tak s rukama v klíně. Hbitě zastupovali právě odchozí kuchařku Marthu a vařili pro 20 svých „ spolusirotků“ v Centru.

Elieza kope jako bagr

Pokud bych měla označit jen jednu věc, která mi tu dělá největší radost, byl by to tento nezlomný kopáč. Člověk má totiž občas tendenci nad jinou mentalitou lámat hůl, ale tento kluk nás ohromil všechny. Během našeho týdenního odpočinku téměř zdvojnásobil počet vykopaných děr, už jich má 13!

Znovunalezení kuchařky

Opět zásluhou sestry Epifanie máme po 14 dnech novou kuchařku, vlastně hned dvě. Violet a hoši nastoupili do školy, takže to přišlo v pravý čas. Jedna kuchařka je zdálky a jmenuje se Fausta. Ta druhá je Albertina. Upřímně řečeno, jak si v Tanzánii pletou R a L, má sama trošku problém vyslovit své jméno. Kuchařky budou nejen vařit, ale také se starat o zahradu a drobné zvířectvo. Doufáme, že se osvědčí stejně jako Martha. Držte nám palce neboť je to ULTRADŘINA – vařit na otevřeném ohni v 35 °C vedrech v poledne a večer 7 dní v týdnu pro 25 lidí za asi 1500 Kč měsíčně (což je i zde podprůměrná mzda) chce opravdu dobré srdce. 

9.7.2011 - sobota

ODJEZD Z IGOGWE
Miška
Pomalu se začínáme balit. Dneska nás mimo loučení čeká výlet do krásné krajiny hor kolem Tukuyu. První zastávka je Hot Pot - přírodní kotel, do kterého se valí silným proudem voda a trychtýřovitě se vyvlévá dál. K tomuto místu šlo s náma půl vesnice, asi byli zvědaví, jak se na to budeme tvářit :-) Velmi pozoruhodný úkaz byl lávový most God´s bridge. Opravdový most z lávy, po kterém se dalo chodit. Velmi magické místo. Celá krajiná je naprosto kouzelná, je to místo plné zeleně a svěžesti; nepůsobí tak nepřístupně jako nehostinná savana. Vrátili jsme se ještě před obědem a po něm jsme se dobalili a šli se rozloučit se sirotky. Ani se mi nechce na to znovu vzpomínat, loučení bylo opravdu těžké. V hlavě mi probíhaly všechny zážitky a mé srdce bylo zachvacováno nejrůznějšími dojmy od lásky přes soucit ke smutku i naději. Ještě jsme stihli rozepsat jména nad dětské postýlky, rozdat pár plyšáčků, darovat gumové rukavice a plenky a loučení bylo tady. Do očí nahrnuté slzy se už nedaly ukočírovat. Posledních pár pohlazení, pomazlení, uložení do postýlek a šli jsme.

Čeká nás další cesta, cesta do Mahanga.  Bude to jiné, ale rovněž krásné.
Konečně jsme se poprvé dopravovali místními dopravními prostředky. V Tukuyu jsme nasedli do mini busu a pak jsme v Mbeya přestupovali do přeplněného daladala, které vypadalo, že se každou chvíli rozpadne na tisíc zrezivělých kousků. Když jsme dorazili do Mswiswi (5 km od Mahanga), byla již tma. Už na zastávce se strhl boj motorek, svahilsky piky piky, o tom, kdo udělá kšeft a odveze nás na misijní stanici. A že bylo, co vést: 5 lidí, 5 obřích batohů, několik malých baťůžků a kytara. Nakonec to zvládly 3 motorky. Cesta africkou nocí byla úžasná, zase na mě dýchly ty známe pocity a dojmy ze všeho kolem. Holky, pro které to bylo první setkání s Mahangem, výskaly radostí. Na misijní stanici se s námi přivítal nemocný stařec,který bydlí hned vedle a samozřejmě naši sirotci Abu, Ayubu, Hassani (Jacobo), Husseni (James), Chacha a Fao. Ti nejmenší pokřikovali a prozpěvovali si s námi písně, byly opravdu šťastné, že jsme tu. Sestry měly pro nás připravenu mahangovskou večeři s jejich úžasnou rýží. A pak nás ukládali ke spánku - rozdělovali pokoje a matrace... Nakonec to dopadlo, tak, že my s Tomem jsme dostali, nostalgicky, stejný pokojík jako před dvěma lety.

8.7.2011 - pátek

TAKOVÝ BĚŽNÝ DEN  
Miška
Ráno jsme i dnes zahájily rozcvičkou. V sirotčinci jsme dnes zastihli i ranní krmení. Ani bych se nenadála, jak jsou Tom a Michal šikovní u krmení batolátek. Mě to stále táhne k těm mladším dětem. Jsou roztomilé a potřebují tolik lásky. Je mi jich hrozně líto, protože vím, že nedostávají tolik pozornosti, kolik by skutečně zasluhovaly. Dneska jsem se snažila všechny fotit, ale fotka nevystihuje ani zdaleka skutečnost.

Čím déle tady trávím čas, tím více si začínám uvědomovat i negativa a deficity v péči. Malá miminka okolo 4 měsíců příjmají pevnou kašovitou stravu. Menší batolátka se už od 7. - 9. měsíce učí jíst samy. Vlastně od doby, co dokáží samy sedět opřeny o nějakou opěru. Na takové samo krmící se děti je opravdu žalostný pohled. Usilovně se snaží trefit velkou lžičkou do své malé pusinky. Jsou z toho pobrindané od krku až pod oči. Brečí a vychovatelky, ve snaze je to naučit, kormidlují jejich lžíci. Bohužel v takové rychlosti, že pouze půd sebezáchovy je nutí k tomu, aby slízli se lžíce alespoň část stravy než se jim celá rozptýlí od obličeje až po krk. Přebalování frčí jak na běžícím pásu. Zásyp je tady téměř cizí slovo. Po té, co dítko udělá poklad na dno svého nočníku, je zabaleno do plének bez jakéhokoliv zvláštního utírání. Všechno se tu odehrává univerzálně a úsporně. Není čas řešit evropské standardy; tohle je prostě Afrika. Člověk si uvědomuje, co se doma poskytuje dětem, a co mají děti tady. Ale ve skutečnosti jsou to 2 extrémy. Doma je to až přežranost - absolutní nadbytek a tady bída - absolutní nedostatek. Na obou stranách je, co zlepšovat.

Na druhou stranu: na africké poměry je tento sirotčinec perfektní. Sestry se opravdu snaží. Jsou na děti milé a oslovují je jmény. Odvádějí poctivou práci, i přes její fyzickou a psychickou náročnost. Je tu cítit i lásku, ale není tu na to čas.

Dneska jsme si udělali dlouhý oběd, v duchu dalších příprav a plánování pracovní i cestovatelské části. Zítra už odjíždíme do Mahanga. To mě zaskočilo, nečakala jsem, že budu mít už takmálo času na své "broučky". Nikam se mi nechce jet, už teď se mi stýská. Budou mi chybět, už je nikdy takhle neuvidím. Přirostly mi nadobro k srdci.
Večer po práci v sirotčinci jsme konečně odchytli pana ředitele abychom probrali pár otázek k sirotčinci. O stavu sirotčince, o personálu, o aktivitách, o dobrovolnících. Taky jsme chtěli probrat s lékaři jedno s dětí s nápadně velkou hlavu. Bohužel se potvrdilo naše podzření, že má hydrocephalus - stále se zvětšující hlava. Jestli Wilberta neoperjí v Dar es Salamu, umře. Dar es S. je přes 1000 km daleko a operace stojí 10 000 Kč. Je bolestivé, když si musí člověk položit otázku, jestli zachrání jedno dítě s hydrocephalem nebo 10 dětí s podvýživou. A to se nejedná o anonymní osoby. Na jedné straně je Wilbert na druhé je např. Martha, Agy, Sabina, Samuel....

7.7.2011 - čtvrtek

NOVOKNĚŽSKÉ SVĚCENÍ A PŘÍJEZD DO IGOGWE
Tom
Ráno jsem se musel na 7h přesunout z ubytovny do konviktu řeholních sester. K mému překvapení v autě nečekala mama mkuu, ale poslala za sebe sestru Hildegardu.


TOM DORAZIL DO IGOGWE
Miška
Dnes ráno jsme si poprvé já a Zuza dali dlouho slibovanou rozcvičku. Procházející kuchařka se sice ná nás dívala jako na blázny, ale mě to cvičení prospělo. Po dobré, sice stále stejné snídani (vaječné omelety, margarín, veka, ovoce, kafe a čaj), jsme se odebrali opět do sirotčince. Já jsem většinu času trávila u menších dětí. Byla jsem unavená a nechtělo se mi vymýšlet nic jiného než huštání. Dopoledne uteklo rychle a po pravidelném jídle a přebalení šly děti zase spinkat. Mě stále únava nepřecházela. Asi přišel na mě krizový den, kdy na organismus dolehne odlišné podnebí a vyčerpání. 

Po příchodu jsem se uhnízdila v zahradě v baldachýnu, který jsem si udělala z moskytiéry. Když se mi klížila očka a odpočinek po včerejší probdělé noci byl nadosah, vlezla ke mě ta malá ještěrka Loveness Cecilia. Je to jeden ze sirotků, který bydlí v areálu nemocnice Igogwe. Je to roztomilá nebojácná holčička, hravá a tak trošku drzounka....no....nedala mi odpočinout. Dloubala do mě, zkoumala mé dlouhé vlasy a pořád na mě něco svahilsky žvatlala. Nezbývalo nic jiného než si vymyslit nějakou hru - takže já jsem říkala slova v angličtině a ona je opakovala ve svahilštině a pak naopak.

Po obědě jsme šli zase do sirotčince a když už se chýlilo k večeru, objevil se tam i Tom. Konečně jsem ho po týdnu viděla. Přijel v obležení řeholních sester, se kterými trávil den na kněžském svěcení. 

6.7.2011 - středa

Sirotci v GALULE a MSHEWE
Tomáš
Ráno jsem se probudil v řeholním domě sester a po ranním čaji jsem se vydal směrem, kterým mi ukázaly, že je rodný dům mamy mkuu. Když jsem se z něj totiž včera přesouval, byla už tma a navíc jsem jel autem. Procházel jsem zvláštní polopustou krajinou, přes hřbitov, mezi baobaby, až jsem došel k domu mamy mkuu. V domě už bylo živo, protože se sem seběhly děti, které potřebují sponzorskou adopci. Máme zde také dva dříve adoptované, o které se stará matka mamy mkuu - Veroniku a Deograciase.  Od rána jsme s dětmi seděli, vyplňovali potřebné formuláře, počítali náklady, fotili a natáčeli videa. Výsledek si můžete prohlédnout na našem webu na adrese http://www.bezmamy.cz/adopce-sirotku/.
Když bylo vše hotové, byli jsme hotoví i já a mama mkuu. Sotva se nám pletly jazyky, ale měli jsme dobrý pocit z udělané práce, i když další nás čekala. Z Galuly jsme se totiž přesunuli rovnou do Mshewe, kde čekali další dva sirotci, dívky, které jsou ve formaci, připravují se tedy na to být řeholními sestrami. V Mshewe jsem navíc potřeboval nafotit stávající situaci výstavby laboratoře, kterou finančně podpořil manželský pár z České republiky. Dostavba této nové části je nutná proto, aby celý dispenzář dostal od státu určitý status centra pro danou oblast a začal ho dotovat léky.
Narazil jsem zde tady také na Rastiho a jeho skupinu, která šla zrovna vařit dětskou kaši a šli ji rozdávat dětem do vesnice. Rasti byl samozřejmě v obležení spousty lidí, kteří sem přišli, aby se nechali zdarma ošetřit.
Když se blížil večer vyrazili jsme s mama mkuu zpět do Mbeya. Ve městě mě vyložili v ubytovně, kterou provozují "white fathers". K mému překvapení jsem najednou zahlédl mezi domy známou tvář - paní Miriam Baldýskou a za chvíli jejího muže Pavla, se kterými jsme se setkali před dvěma léty ve Fulneku a později v Praze, když jsme hledali cestu, jak se dostat a pomáhat v Africe. Bylo to hrozně milé a neočekávané setkání, takže jsme do půlnoci probírali misijní činnost v Africe, předávali si zkušenosti a zážitky. No, vlastně to bylo spíše jednostranné předávání, protože jejich mnohaleté zkušenosti jsou studnou moudrosti, ze které rád čerpám a děkuji za ně.


JAK JSME PŘIPRAVOVALY RANNÍ KAŠI SIROTKŮM
Miška
Vstávání v 4:15. Děs, únava, ale motivace pomoci. Bylo tady to ranní vaření výživné kaše pro sirotčinec. Rychle jsme se nachystaly (já, Gabča a Zuzka) a vyrazily na místo činu. Všude byla tma a zavřeno. Všechny tři možné vchody do sirotčince byly uzamčeny. Co teď? Stály jsme před kovovou bránou, v horní části opatřenou ostny. Nejmrštnější z nás - Gabču - jsme vyslaly ať to prostě nějak přeleze. Z dola to nevypadalo tak děsivě, ale věřím, že to ve finále nebyla sranda vystupovat po kovové konstrukci do 2-3 m a pak překračovat ostré kovové hroty. Gabča to zvládla a přivolala  kuchařky, které až do teď spaly. Ani jedna neuměla anglicky - my zase svahilsky, takže jsme posunky naznačovaly včerejší domluvu ohledně ranního vaření. Chystaly jsme hrnce a misky, když po dlouhé odmlce ukázala paní na kýbl teplé uvařené kaše. Co bylo špatně? Nepředaly si informaci, že vaříme my nebo zapoměly? To už se nedovíme. Pak nás napadlo, že když včera řekla sestra v 5 hodin zítra, myslela to ve svahilském čase, což by znamenalo 11 hodin našeho času.  A tak jsme se odebraly zase na kutě a  těšily se na vaření oběda. Bylo to zvláštní nedoruzumění. Kvůli jazykové bariéře a našeho relativně krátkého pobytu zde v Igogwe jsme nedokázali hned všemu porozumět. To budeme muset nechat na naše další dobrovolníky: Márii, Gabku a Lukáše, kteří se zde za 14 dnů zase vrátí.
Po snídani se k nám přidal ještě Michal, vzali jsme kytaru a instantní kaše a zase jsme spěchali za sirotky. Kytara je fascinovala. Já jsem se pustila do stříhání nehtíčků - mají je dlouhé a se spoustou špíny. Některé je mají na nohou už skoro zarůstavé. Většinu dětí to bavilo, ale jiné byly z toho nervózní a bály se. Před 11.hod. nás ošetřovatelky vyzvaly k vaření. Šlo nám to dost pomalu - šterkali jsme kaši v pet láhvích aby neměla hrudky. Kaše se nám povedla, ale vychovatelkám se nelíbila - prý moc řídká. Když však uvážíte, že se jí krmí i 4 měsíční děti - byla hustá až moc. To však nelatí pro africké uvažování. Děti ta kaše také neohromila, přestože byla výborná, slaďoučká. Našli se však i takoví, kteří si přidali. Podařilo se mi tím nakrmit jedno výrazně podvýživené dítě. Sice tu kaši nechtělo, ale zkrátka děti někdy poznají až za čas, co je pro ně skutečně dobré. Odpoledne jsme uvažovali jak naši pomoc pro sirotčinec zefektivnit. Snažili jsme si domluvit schůzku s ředitelem nemocnice, aby nám mohl odpovědět na klíčové otázky. Když se naši andílci vyspinkali, byli jsme tam abychom si s nimi hráli. Blbli jsme a všichni jsme se dobře bavili. Já a Zuzka jsme tam zůstaly až dovečera. Úplně jsme si vychutnávala ten klid, to odlišné proudění času tady uprostřed africké kultury mezi těmi nejzranitelnějšími. Ležela jsem na vyhřátém chodníku sirotčince a na mé hrudi odpočívaly dětičky zaplavené pocitem bezpečí a lásky.

5.7.2011 - úterý

Tomáš (Mwuambani Hospital)
Brzy ráno jsme s mama mkuu sedli do auta a vyrazili na meeting do nemocnice Mwambani, kde se měla konat nějaká konference o rozvoji regionu. Cestou jsme se stavili velice krátce do Mshewe, abychom vyložili potraviny na misijní stanici a pokračovali jsme dál. Cesta byla prašnější než obykle, takže jsme u každého projíždějícího auta museli zavírat okna. Mama mkuu mi chtěla nasadit proti prachu růžový klobouček... nestává se mi to často, ale tentokrát jsem jejímu naléhání nepodlehl a raději se dál nechal zasypávat prachem. Kousek od nemocnice jsme projížděli oblastí, kde jdou diamantové doly. Co kousek jsem viděl kopáče, jak jdou zkusit své štěstí.
V Mwambani mě mama mkuu provedla misijní stanicí, ukázala nemocnici a zavedla mě také za biskupem Evaristo Changulou, který se také účastnil konference. Mluvili jsme zejména o zdravotni péči, posteskl si, jak moc chybí v oblasti zkušení lékaři a já jsem zase nadhodil prosbu o podporu myšlenky, aby se v Mahangu častěji zastavil kněz a odsloužil lidem mši. Rozešli jsme se s ujištěním vzájemné podpory. Mama mkuu se poté odebrala na konferenci a já jsem šel zpět k misijní stanici. Už z dálky jsem viděl, že právě dorazili staří dobří známí v čele s Rastim. Rasťovi se evidentně na konferenci moc nechtělo, takže jsme se společně vydali na obhlídku nemocnice a vesnice. Jakub a ostatní dobrovolníci rozdávali dětem píšťalky, takže to za chvíli kolem nás vypadalo jak na fotbalovém zápase. Den to byl odpočinkový a večer jsme opět s mama mkuu vyrazili na naši cestu za sirotky. Cílem byla Galula - rodiště mama mkuu. Cestou tam jsme se ještě krátce stavili pozdravit rodiče od sestry Flóry a pak ještě krátká zastávka v základní škole v Ilasilo, kde probíhá náš projekt škola škole a kde bylo potřeba zkotrolovat a nafotit pokračující práce na škole. Už za tmy jsme dorazili do Galuly a po večeři u mamky od mama mkuu jsem byl přesunut na misijní stanici, kde jsem měl tu čest přespat v pokojíku jindy obývaném mama mkuu, která s radostí zůstala ve svém rodišti. Stačila chvíle pobytu v jejím rodném domě a očka jí zářila štěstím jak malému dítěti. Večer se mi podařilo dovolat po několika dnech Mišce. Jsem rád že ji slyším a už se těším až se setkáme.



ODJEZD NĚKOLIKA DOBROVOLNÍKŮ Z IGOGWE
Miška
Toho rána odjížděl Rasti, Jakub, Lukáš, Mária a Gabka z Igowe na jiná místa v regionu Mbea aby i tam léčili chudé. My, kteří jsme zůstavali (já, Michal, Gabča a Zuzka) jsme pomohli za časného rána s balením léků. Byla to fuška, ale zvládlo se to a dopoledne vyrazili na další štaci. Rozloučili sme se spolu jen letmo, však se ještě všicni setkáme v Mahangu. Hned po snídani jsme se s holkama odebrali k naším malým andílkům do sirotčince. Tam jsme se domluvili, že jim vypomůžeme s ranním vařením kaše. Byli rádi, řekli ať příjdeme zítra ráno v 5. S tím jsme sice nepočítali, ale slib je slib. Pomáhali jsme dnes s krmením a přebalováním a s mazlením....:-) a odpoledne během jejich spánku jsme si i my šli odpočinout. Já a holky jsme si udělali na zahradě baldachým z moskytiéry a chvilku jsme si povídaly, hvilku chroupaly poslední sušenky z letadla, než jsme konečně usnuly. Odpočinek netrval bohužel dlouho, protože nás zavolali na oběd. Po obědě jsem se znovu chytaly do zahrady, ale byla zamčená. Odebrala jsem se do pokojíku, kde jsem usla jako nemluvně a konečně si trochu odpočala. Večer se mi ještě podařilo asistovat při přebalování a ukládaní batolátek. Povečeři ještě volal Tom, že brzy za náma přijede. Už se na něj těšíme.

4.7.2011 - pondělí

Tomáš (Boj proti termitům a přesun do Mbeya)
Dopoledne jsme s Chachem, Amrim a Martinem namíchali postřik proti termitům a kluci to pak aplikovali na okna ve školce. Já jsem mezitím řešil s tesařem Martinem strop v malém sirtočinci. Martin byl z minulosti ověřený, jako spolehlivý stolař, kterému lze věřit. Časy se ovšem mění i v Afice a přes sliby, které nám dal, byla realizace stropu během na delší trať než jsem předpokládal. K tomu se ale ještě vrátím.
Po obědě jsem opustil Mahango a vyrazil směr Mbeya, abych navštívil mama mkuu, několik sirtoků v Mbeya a domluvil se s mama mkuu na zítřejším započetí naší plánované cesty po místech, kde se nacházejí námi sponzorovaní sirotky. Přibyli nám dvě holky, které potebují pomoc - Rozina a ..... Noc v Mbeya jsem se nakonec rozhodl zptrávit u Josepha (syna od Babua), který učí na místní univerzitě. Joseph má novou ženu, a ta má malý krámek. Krámek se nakonec změnil v místní bar a seděli jsme tam až do půlnoci. Mám dojem, že jím za celý večer prošly snad všechny ztracené existence ve městě.

OPĚT DEN LÉČENÍ
Miška
Přišlo nečekaně neuvěřitelné množství lidí. Spolu s dalšími jsem vařila kaši a rozdávala malým dětem. Zase jim to moc nechutnalo, ale daly se k tomu přemluvit.  Tentokrát byly otevřené ordinace tři, takže všichni dobrovolníci byli zapřaženi. A ti, co nebyli v ordinaci, třídili léky nebo byli u malých sirotků. Večer jsem střídala Gabču a Zuzku v ordinaci. Byl tam stále nával a navíc nefungovalo světlo, takže jsme museli všude zavěsit baterky a používat čelevky. Asi někdy kolem 8 večer přišla mladá maminka s 8letou dcerkou a jednoletou dcerkou. Podle ní měla její starší dcera problém, nešlo však ani o její vylysalý flek na hlavě, ale o její zakřiknutost, zpožděnost, nesoustředěnost a poruchu vnímání. Chtěla ji pomoci, ale jak ji vysvětlit, že někomu kdo prodělal obrnu již příliš pomoci nejde? Mezitím si Rasti i za slabého osvětlení povšiml mladší dcerky schované v šátku na zádech maminky - měla rozštěp. Čekala na ošetření celý den - od rána až  do noci, aby zjistila, že její starší dcerka bude postižná navždy. Jak je to zvláštní kolik neštěstí stihne jednu africkou matku, která touží po zdravých dětech jako každá jiná matka?
Rasti přispěl mamince na finanční výnalohy operace rozštěpu a také na jídlo. Ještě mě napadlo donést dětem hračky. Reakce starší holčičky byly apatické. Až po nějaké době pochopila, že dostala dárek a začla napodobovat moje výrazy (moja moja - přitisknutí k hračce). Ta radost a štěstí, které se ji nahrnulo do očí a do tváří, jde stěží popsat.
Po celodenní práci, zhruba až v 9 večer, začla oslava na rozloučenou. Všicni jsme byli kantare, ale bylo milé získat tolik pozornosti od zaměstnanců nemocnice a řeholních sestřiček. Začalo to perfektní večeří a pitím na účet podniku a pokračovalo to dárky (holky dostaly batikované šatičky, kluci košile) a končilo to tanci na rytmy moderní africké hudby. Když se mi podařilo na půl hodiny usnout v křesle i za stáleho výskotu a hlasité hudby, uznala jsem za vhodné odnést své unavené tělo do postýlky a uložit jej k spánku.

3.7.2011 - neděle

Tomáš:
Je neděle ráno a spolu se sestrami vyrážíme do Igurusie na mši. Musíme nejříve motorkou do Mswimswi a pak daladala. Mše byla jako obvykle dlouhá a plná zpěvu, tance a povídání o věcech, o kterých se mohu jen domýšlet. Po mši jsme se stavili za knězem na oběd a u této příležitosti jsem ho poprosil, jestli by nebyl ochoten zajet častěji do Mahanga sloužit mši. Nedělní katecheze tam sice jsou, ale přítomnost kněze a sloužení mše by povzbudila místní křesťanskou komunitu, o kterou se nadále chceme při realizaci našich projektů v Mahangu opírat. Kněz Godfried mi dal své slovo a domluvili jsme se, že až přijedou do Mahanga i ostatní dobrovolníci, uděláme tam společnou slavnost. Na zpáteční cestě do Mahanga jsme koupili dřevěné uhlí, které se v okolí misijní stanice nedalo koupit.
Když jsem dojel na misijní stanici zjistil jsem, že mi pod nosem odjel na internát Elieza, takže žádné jeho fotky a videa domů nepřivezu, protože bude mimo reálný dosah. Hodně mě to mrzelo, opět se mi potvrdilo, že každou informaci je potřeba na několika místech ověřit. Bylo mi totiž řečeno, že má odjet až v pondělí. Nedá se nic dělat, příště.
Odpoledne mě babu vzal za starcem Grubem a požádal nás pomoc pro něj. Grube je nemocný, sotva chodí a žije v hrozných podmínkách, spí jen na pytli v malé polorozpadlé chatrči a nemá žádné příbuzné ani prostředky, aby si zajistil obživu. Slíbil jsem, že uděláme, co bude v našich silách. Počítám, že mu uděláme postel, koupíme matraci a dáme nějaké základní finanční prostředky na přežití.

Večer jsem se šel při západu slunce projít ke stavbě sirotčince a na základech druhého jsem přemýšlel o budoucnosti celého projektu Mahango. Člověku se v hlavě honí spousta myšlenek o tom, jak pokračovat, jak zajistil materiální zázemí a vhodný způsob výchovy dětem, o které se staráme. Chtěl bych více zapojit do projektu lidi v okolí, vytvořit kolem sirotčince komunitu lidí, kteří budou pro děti vhodnými vzory, které budou chtít následovat. Je zřejmé, že nemůžeme celou výchovu nechat jen na sestrách, ale že musíme zapojit také mužské vzory a jejich rodiny, aby děti vyrůstaly ve zdravém prostředí.

Miška
Přede mší jsme stihli snídani a ustrojeni jsme se vydali do blízkého kostelíka. Je to krásný velký a velmi vkusný chrám. Když začal zpívat sbor, byla celá naše skupina dobrovolníků nadšená. Nechyběly bubny ani tradiční chrastítka, k našemu překvapení hrály i elektronické varhánky. Z každého okamžiku bohoslužby číšela nevšednost a bezprostřednost. Bylo to zcela odlišné od toho nač jsme doma zvyklí.
Rastiho i v tento sváteční den čekala práce. Když se jedná o takovou službu, není odpočinku.  Přestože měl být den volna, lidé chodili za bílým lékařem z velkých dálek - nešlo je poslat bez léčení zpět.
Rastimu opět pomáhala sestra Flóra, a proto jsme se ještě před obědem vydali na výlet do Kisa. Mým úkolem bylo  nafotit zde opravu třídy financované z projektu Škola škole. Kisa je živé křesťanské místo v horách. Na místní misijní stanici jsme narazili na partu starších amerických dobrovolnic. Navzájem jsme se podělili informacemi o našich projektech. Je zaujala naše práce pro sirotky a my jsme obdivovali jejich nasazení pro hledání vody v Kisa. Přesto, že mají skvělé kontakty na levné vrtače sudní, nepodařilo se jim v kamenitém horském terénu na vodu natrefit. Rastiho i zde čekalo léčení. Pár odvážlivců jako je Jakub a naše setřičky Gabča a Zuza se k němu přidali. Je to totiž leprová oblast. Postižení přicházeli s takovým poškozením, že se obyčejným lidem z toho dělalo seriózně špatně. Běžně byly vidět ruce  i nohy bez prstů. Většina dobrovolníku se přidala k Lukášovi, kterému se podařilo navázat kontakt s místními dětmi. Začalo to nevinným rozdáváním bonbónků třem pokukujícím dětem a končilo to povykujícím dětským davem, řádícím, zpívajícím a hlavně pískajícím. Jakub sebou vezl přes půl světa hromadu píšťalek, které rozdával dětem kudy chodil. A v Kisa také zanechal svou stopu:-). Děti v Kise jsou úžasné, nejen roztomilé jako kdekoliv jinde, ale také velmi hodné a pozorné, skromné a obzvláště  vděčné. Jedna roztopmilá, byť trošku zpomalená holčička, byla tak nadšená tím, že jsme ji pověsili na krk Jakubovu píšťálku, že sundala ze svého krku modrý ruženec a darovala mi ho. Bylo to pro mě dojemné a pocítila jsem obrovskou radost. Myslím si, že na tuhle holčičku nikdy nezapomenu. Ve večerních hodinách jsme v Kise navštívili dům jednoho vážně leprou postiženého starce. Byl v takovém zuboženém stavu, že se mi to nechce ani popisovat. Odlehčit jeho situaci se pokusil doktor Rasti a další dobrovolníci - přispěli mu nějakou částkou na potřebné léky k tlumení bolesti a na jídlo. Vyléčení bylo v tomto případě beznadějné. Děti nás provázely i k tomuto místu. Rozhodli jsme se jim rozdat nějaké vitamínky. Bylo až nepochopitelné, že při rozdávaní vitamínu se přiznali a¨sami od sebe ti, kteří už jeden dostali. My jsme si je nedokázali pamatovat a přesto na to nehřešily. S ímhle jsem se ještě u afrických dětí nesetkala. Gabča F. darovala jednomu klukovi jablko. nejdříve s ním někam odběhl, jakoby si ho chtěl nechat sám pro sebe, ale pak se pvrátil a ukosoval z něj části a rozdával je svým kamarádům. Už jsem něëměla na to slov - a to ještě nebylo všechno. Cestou k autu nám chtěli všem nést zavazadla. Bohužel mě nenapadalo nic lepšího než primitivní podezírání, že nám je chtěji šlohnout. opak byl pravdou, byly skutečně pozorné. Všimli si za pár kroků, že si gabka F. nachytala na gatě bodláčí a ony ho beze slova zaš¨čly obírat z jejich nohavic. Při odjezdu nám chtěly dokonce vrátit i hračky které jsme jim darovali. A když jsme jim je dávali zpět ještě slušně opakovaly otázku, jestli si je mohou vážně nechat. Byla jsem velmi překvapena jejich chováním, oparavdu mě dostaly. Byly skutečně jedinečné - jedinečně nádherné.

2.7.2011- sobota

Návštěva kostelíku, zadání zakázky na strop

Tomáš:
V sobotu dopoledne jsem se šel podívat do kostelíku, jehož přestavba za naší finanční spoluúčasti skončila minulý rok. Doprovázel mě Ayubu a Martin. Pro klíč jsme museli za naším přítelem Edgarem, který nás pak doprovázel. Zajímalo mě především, co udělali s obrazem a řezbou, které jsme poslali křesťanům v Mahangu po matce představené při příležitosti její návštěvy v ČR. Bohužel neudělali nic zvláštního, vlastně řešili věc "po africku", plátno připevnili bez zarámování na stěnu a řezba byla místo na oltáři pověšená na náhodném hřebíku přední zdi. Vysvětlil jsem co s řezbou a domluvili jsme se, že za našeho pobytu uděláme obrazu rám se sklem, aby ho neničila vlhkost. Edgar je moc príma člověk, jediný problém v komunikaci s ním je, že neumí anglicky. Svou dosti omezenou svahilštinou jsem se mu snažil vše vysvětlit a navíc jsem potřeboval, aby za mnou poslal večer do malého sirotčince stolaře, který v něm udělá strop, aby se omezilo přehřívání vnitřního prostoru v místnostech. Pouze vzhledem k tomu, že stolař večer přijel, mohu soudit, že mi Edgar rozuměl... co si při tom ale myslel, raději ani nechci vědět. Odpoledne jsem poslal Martina, aby za doprovodu Chacheho zajeli koupit roztok proti termitům. Ty malé potvory se pustily do oken od školky, a náramně jim šmakujou. Já jsem odpoledne vyplňoval formuláře, fotil a natáčel videal s Amrim a s Neemou, protože po víkendu vyrážejí na školní internáty a už se s nimi nesetkám.

První vaření kaše
Miška
Ráno se vstávalo poměrně brzo, byla potřeba uvařit kaši pro děti - jednalo se o kojeneckou stravu v prášku dovezenou od sponzora z ČR. Nikdo z nás nemá doma miminko, takže jsme skoro nevěděli jak na to:-). Základem bylo sehnat velký hrnec. Ale kde? V našem ubytovacím zařízení to nebylo možné, poslali nás do nemocniční kuchyně.  Tam už byl provoz v plném proudu, pod třemi obrovskými kotly plápolal oheň a vařila se na nich voda. Zkoušeli jsme s místní kuchařkou navázat kontakt, ale pouze se slovíčky: Habari za asubuhi (dobré ráno), maji ya moto (horká voda) a asante (děkuji), jsme si nevystačili. Naštěstí procházející řeholní sestra se znalostí angličtiny zachránila situaci. Dostali jsme 10 l horké vody a hrnců kolik jsme chtěli. Po snídani jsem se dali do toho: kluci připravili pod okny ošetřovny stůl a začalo se "vařit". Vlastně se, zhruba do 40 ° vody sypaly za stálého míchání kašičky. V Afrických poměrech se zkrátka návod k přípravě nedal dodržet - navzdory upozornění protřepat, nemíchat, jsme neměli jinou šanci - zkuste protřepávat 10 litrů kaše:-).
Byli jsme netrpěliví a zvědaví, jak asi ta naše česká specialita bude dětem chutnat. Avšak po prvních pokusech se dostavilo zklamání, děti vraceli nedopité kelímky a velice útrpně se tvářily, když jsme je přemlouvali ať tu kaši vypijí. Nic se nedalo dělat, museli jsme změnit taktiku. Zkrátka se bude říkat, že je to zdravé, což taky bylo. Tyhle vesměs podvýživené děti potřebovaly nějak nastartovat organismus a kašičky plné vitamínů a minerálu byly k tomu jak stvořené. I přesto nám hodně kašičky zůstalo. Zbytek kaše jsme odnesli do  nemocnice a rozdělovali jsme ji mezi hospitalizované děti a taky zůstalo i pro sirotčinec. V sirotčinci to dostali starší děti namixované s obvyklou kaší. Někteří se potom mohli utlouct a jiní to do sebe vyloženě tlačili. Krmila jsem malou Marii a to nebylo snadné. Nechtěla pozřít ani sousto. Nakonec do sebe dostala pár lžiček, takže doufám, že ji to pomohlo. 
Odpoledne směřovaly mé kroky zase do sirotčince, tentokrát mě uchvátil pokojík s malými batolátky. Bylo jich tam asi 15, leželi jeden vedle druhého na koberci pod oknem. Už ten pohled na ně mě dojímal. Pobrukovali si, kňourali. Někteří vykřikovali a jiní plakali. Po té co jsem vešla do místnosti a začala s nimi švítořit, přestaly plakat nebo se dokonce začly smát - zkoumaly, jaký to cizinec za nimi přišel. Byly tak zvědavé a tak soustředěné, doslova plnými doušky vychutnávaly, že mají něčí pozornost.
K večeru jsem zaskočila za Gabču a Zuzku v ordinaci, už jsem pochopila, co je paracetamol, takže mi to svěřily:-). Rasti tam měl opět plné ruce práce. Každý příchozí si nesl s sebou svůj životní příběh  a ve většině případů s dramatickým spádem. Dojal mě příběh paní, která třesoucí se přišla v doprovodu své sestry. Rasti diagnozoval parkinsonovu chorobu v kombinaci s psychyckými potíži. Matka šesti dětí, vdova. Přišla pěšky 10 km a čekala na vyšetření celé odpoledne. Když ji Rasti nabídl odvoz domů autem, řekla, že bydlí tam, kde to pro automobily není dostupné. Příjde mi to neuvěřitelné, v takových situacích mi nejen dochází slova, ale na okamžik se zastaví i myšlenky......

1.7.2011 - pátek

Cesta do Balali a Mahanga (Tomáš)

Ráno po snídani jsem opustil ostatní členy výpravy a vydal se za svým hlavním úkolem na této cestě, totiž na cestu za sirotky, kteří jsou ve většině případů rozmístěni až do dostavby velkých sirotčinců na různých místech v regionu Mbeya. Spolu se mnou odjel také Martin, aby se co nejdříve dostal do Mahanga a mohl začít svůj výzkum pro diplomovou práci na téma zjišťování příčin rurální chudoby v jižní Tanzánii. Na cestě mě doprovázela matka představená (mama mkuu) a věčně usměvavý řidič Deo.

Naše první kroky směřovaly do Balali, kde sídlí "district officer", tedy představitel státu v oblasti, kde působíme a stavíme sirotčinec. Chtěl se setkat s námi a s matkou představenou. O této návštěvě lze říci snad jen to, že pan státní ouřada byl milý člověk, vyjadřoval mnoha způsoby, jak si váží naší práce, a že ji chce pomáhat rozvíjet. Nic bližšího jsme se nedověděli a když ho matka představená s prosebným a pokorným pohledem poprosila, jestli by nebyl ochoten osobně zaštítit otevření jednoho sirotčince, zatímco druhý by byl pod záštitou biskupa, odpověděl, že bude lepší, když budou oba pod záštitou biskupa. Poslední kapkou byla otázka Martina, na míru inflace v Tanzánii, na kterou jsme nedostali odpověď. Celkový dojem, který si z Balali odvážím je, že na stát se spoléhat v Tanzánii skutečně nechci.

Seznámení s nemocnicí v Igogwe (Miška)
Po dvou dnech cestování vlakem, letadlem, autobusem, autem jsme se konečně vyspali v horizontální poloze. První noc v Africe jsme strávili v horské vesnici Igogwe, která se pro nás stala základnou na několik nadcházejích dní.
Po výborné snídani a po odjezdu Toma a Martina se všichni ostatní členové výpravy (Rasti, Michal, Jakub, Lukáš, Mária, Gabka, Pavla, Zuzka, Gabča a já) účastnili vstupní vizity v nemocnici. Měli jsme možnost vidět nejlepší nemocni v regionu Mbeya a přesto se toto místo nedá na první pohled srovnat s žádnou nemocnicí u nás. Mě, jako zdravotnického laika, nejdřív zaujala absence bílé barvy - pro naše nemocnice tak typické. Stěny byly žluté a smetanové, nebyly tu kachle, prostěradla byla zelená nebo barevná a úbory sester byly také zelené. Bílá zůstala lékařům a zdravotním asistentům. procházeli jsme pokoje a viděli první nemocné. Spoustu lidí mělo HIV, taky tu byli pacienti s TBC. Zaujali mě posedávající na zatravněných terasách uprostřed nemocničních budov. Dozvěděli jsme se, že to jsou příbudzní nemocných. Příbuzní se o své nemocné starají i v průběhu jejich léčení - pomáhají jim zřejmě se stravováním, hygienou či praním... Během vizity nemocnice jsme navštívili součást komplexu, kde se nachází sirotčinec pro děti od 0 do 2 let. Myslím, že srdce nás všech se na okmžik zastavila, když jsme viděli 10 batolících se dětí na trávníků, pár cupitajících k nám, dalších 15 batolátek v postýlkách a několik malých nemluvňátek. Celkově něco přes 30 dětí. Jejich roztomilé tvářičky a hluboká očka nám doslova zamotala hlavy.....takže jsme zcela zapoměli na pokračování prohlídky nemocnice. Děti nás očarovaly natolik, že jsme se k nim vraceli pak v každé volné chvilce, co jen to šlo.

Po obědě jsem se všichni odebrali k roztřiďování léků a vytvoření tzv. malé lékárny ze zásob dovezených z ČR. Jednalo se o léčiva, které nashromáždil člen výpravy - lékař, Doc. Maďar - pro všechny známy jako Rasti (o.s. International Humanity). O efektivní a logické zatřídění léku se postaraly naše zdravotní sestřičky Gabča a Zuza. A léčení mohlo začít. Rasti měl plné ruce práce, protože se lidé velmi rychle dověděli, že přijel bílý doktor a bude léčit zadarmo. Naštěstí mu k ruce byla velmi schopná pomocnice - řeholní sestra Flóra, zdravotní asistent, pro Afričany něco jako doktor. 

Úvodní slovo

Rozhodli jsme se touto cestou podělit se o to, co jsme prožili toto léto uprostřed africké přírody, kultury a společnosti. Oba jsme členové o.s. Bez mámy, které pomáhá africkým sirotkům v jižní Tanzánii a letošní cesta vedla právě za nimi. V blogu se proto dovíte více o způsobu naší práce, o našich afrických přátelích, o sirotcích, cestování a o dobrovolnících z Česka, jejichž postřehy jste již možná měli možnost zaznamenat na blogu http://bezmamy-leto2011.blogspot.com/

Originální zápisky jsme si v Tanzánii psali v ručně psané podobě do deníčku, protože po celou cestu jsme měli omezený přístup k internetu a nechtěli jsme ztrácet cenný čas hledáním signálu v buši, místo abychom ho trávili s těmi nejmenšími povídáním, ve hrách, zpívání a dovádění. Budeme tedy po několik následujících dnů dopisovat chronologicky události minulého měsíce, které jsme prožívali.